Chvála kvetoucích louček aneb Pomozme přírodě

  • Rostliny pro svou vlastní zahradu pěstuji už několik let osvědčeným a dostupným způsobem ze semen a řízků. Tento postup je hlavně z ekonomického hlediska velmi výhodný, bohužel ale také dost zdlouhavý a ne zrovna překvapivý. Devítileté čekání na první květy dřevitých pivoněk není zrovna zábavou nabitou adrenalinem.
    Asi také proto jsem letos podlehla touze po experimentech s osazením, které by v krátkém časovém horizontu přineslo do mé už téměř usedlé a pravidlům se podvolující zahrady nový život, barvy, vůně a vzrušení. Po krátkém přemítání má volba padla na kvetoucí loučku sestavenou z letniček a trvalek oblíbených hlavně zástupci hmyzí říše.
    Důvody k tomuto výběru byly vcelku prosté, péče o tyto výsadby probíhá v tříletých cyklech, takže se výborně hodí ke zkulturnění větších ploch v zahradě, pro které je v budoucnosti plánováno jiné využití. Podle mého je takový přístup k těmto plochám mnohem příjemnější než volba nekonečných plantáží krátce střiženého trávníků, který vyžaduje velmi intenzívní údržbu.
    Samozřejmě nejsem zarytým nepřítele jakéhokoliv trávníku, jeho menší, esteticky vytvarované plošky jsou z hlediska zahradního designu velmi prospěšné k vyvážení účinku vyššího osazení.
    Nicméně musím také souhlasit se zástupci ekologičtějšího způsobu uvažování v tom, že trávníky jsou pro přírodu nepřirozeným lidským výtvorem a naše posedlost těmito „zelenými pouštěmi“ je ve své podstatě téměř sebedestruktivní. Už několik let pozoruji i ve své zahradě úbytek užitečného
    hmyzu a hlavně opylovačů – včel, čmeláků a motýlů, tolik potřebného nejen pro přírodu samu, ale také pro naše vlastní přežití. Nemusím dlouze vysvětlovat, že tento jev je jen přirozený důsledkem naší vlastní lhostejnosti a krátkozrakosti, kdy ve velkém měřítku likvidujeme přirozené prostředí i
    zdroje potravy nezbytné pro přežití těchto živočichů. Bohužel ani současný styl zakládání nových zahrad nemůže tento jev pozitivně ovlivnit – na zeravech, jehličnanech a perfektně upravených anglických trávnících tito tvorové prostě zdroje potravy nenajdou. A ačkoliv tyto sterilní zahrady
    svým klientům rozhodně nenabízím, rozhodla jsem se začít sama u sebe a vyzkoušet si ve svém vlastním prostředí, jestli jsou kvetoucí louky opravdu pro přírodu takovým přínosem, jak se obecně tvrdí. Samozřejmě přírodní louka by byla z ekologického hlediska tím nejoptimálnějším řešením,
    tuto variantu jsem ale musela z praktických důvodů zamítnout.
    Jako základ směsi semen pro svou kvetoucí loučku jsem použila směs semen letniček a trvalek sestavenou přímo pro tento účel. Před několika lety jsem si ji přivezla z dovolené s tím, že v budoucnosti prozkoumám její složení. Zvědavost se v tomto případě velmi vyplatila, protože pak stačilo doplnit množství osiva dalšími semeny rostlin, které z mé vlastní zkušenosti vyhledávají opylovači, a má směs pro kvetoucí loučku byla hotova. Mé vlastní vylepšení směsi sestávalo ze
    semen měsíčku, chrp, hvozdíku, brutnáku, rmenu, kalifornských máčků, slézu, krásenky a dalších nektarem bohatých rostlin v takovém množství, aby celá směs vystačila pro celou vyhrazenou plochu v zahradě.
    Pak už zbývalo jen připravit půdu k osetí. Ideální přípravou pro výsev by bylo připravit půdu běžným způsobem a poté na ni navézt 5-10cm sterilního substrátu a písku a tuto vrstvu teprve osít.
    Takto se zamezí vyklíčení plevelů, jejichž semena půda přirozeně obsahuje. Na mých padesáti čtverečních metrech jsem ale tento krok raději vynechala, těch několik vyklíčených plevelů nebylo obtížné včas odstranit.
    Při osetí takto připravené plochy jsem se ale z nedočkavosti dopustila jediné chyby. Před vysetím je důležité semena rostlin smísit s jemným pískem, který při osévání indikuje hustotu setí. Zkrátka a jednoduše tímto jednoduchým trikem včas odhalíte nedostatečně osetá místa a výsledkem bude rovnoměrněji osetá plocha. Já jsem tento postup nedodržela, a i když důsledky nebyly nikterak dramatické, přece jen nerovnoměrné vysetí trošičku pokazilo radost z celé práce. Chybička se zkrátka někdy vloudí, naštěstí se mezi vzrostlejšími rostlinami rozdíly v osetí rychle ztratily.
    Po vyklíčení všech rostlin a jejich zhruba dvouměsíčním překotném růstu pak už následovala jen velká radost z ve vlnách nakvétajících rostlin. Bílé vonné květy laločnice přímořské (Lobularia maritima) následovaly fialové květy svazenek (Phacelia tanacetifolia), oblíbenými především mezi
    čmeláky. V těsném závěsu vykvétaly dramatické máky (kultivary Papaveru rhoeas) a barevně sladěné kultivary chrp (Centaurea cyanus). Zdařile jim sekundovaly květy slézu (Malva moschata), hadince (Echium vulgare) a brutnáku (Borago officinalis). Nástup neúnavně kvetoucích měsíčků (Calendula officinalis), vybarvených do veselých žlutých
    a oranžových odstínů předznamenal období optimistických krásnooček (Coreopsis tinctoria) spokojeně koexistujících se sporýši (Verbena bonariensis) a krásenkami (Cosmos bipinnatus), zakončujících celý cyklus kvetoucí loučky.
    Osobně se musím přiznat, že celý experiment s kvetoucí loučkou mě nakonec doslova fascinoval. A podle mých častých pozorování nadchnul nejen mě, ale také užitečný hmyz a ptáky
    z celého okolí. Čtete správně, i ptáci se brzy projevili jako nadšení milovníci letničkové louky. Zvláště stehlíci brzy odhalili v odkvétajících rostlinách zdroje velmi chutných semen a často nás bavili svými akrobatickými pokusy o jejich sklizeň.
    Shrnuto a podtrženo, po svých letošních zkušenostech můžu kvetoucí loučky doporučit všem nadšeným zahradníkům a milovníkům přírody vlastnících zatím nevyužitý, osluněný kus půdy, který by potřeboval rychlou a ne příliš pracnou injekci života, barvy, vůně a radosti.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *